Prodloužený víkend v Rumunsku

Výlety do východní Evropy nejsou v naší zemi zrovna populární. Spousta lidí stihla za dvacet pět let úspěšně zapomenout, že dříve většina zemí střední a východní Evropy byla pod stejným (sovětským) vlivem, což zapříčinilo, že se tyto země vyvíjely do jisté míry podobným směrem.

V loňském létě jsem podnikl několikadenní cestu na sever (východního) Německa a na ostrov Rügen (Rujána). Letos jsem se chtěl podívat trochu dál na východ. V rumunském městě Cluj-Napoca (Kluž) mám kamarádku Alinu, a tak byl cíl cesty rozhodnutý. Ještě zbývalo rozhodnout, jak se tam dostat. Zvažoval jsem mnoho možností s různou délkou trasy i s různou délkou pobytu. Nakonec jsem zvolil jednu z nejkratších možností: Praha – Brno – Bratislava – Košice – Debrecen – Cluj-Napoca – Debrecen – Budapešť – Bratislava – Praha.  Celková ujetá vzdálenost včetně výletu na rumunský Transfagarasan byla 2600 km.

Den první: Praha – Bratislava

Ve středu odpoledne jsem z kanceláře odcházel po čtvrté hodině, sbalil potřebné věci a kolem deváté vyrazil směrem Bratislava. Mírně po půlnoci jsem byl přibližně sto kilometrů za Bratislavou, kde jsem trávil čtyři hodiny dlouhou noc na dálničním odpočívadle.

Den druhý: Slovenský kras: Jeskyně Domica a kaňon Zádielská dolina

Pomaly ďalej zájdeš.
Slovenské přísloví

Po páté ranní hodině jsem vyrazil směrem Košice a v půl desáté jsem parkovat u jeskyně Domica. Prohlídka trvala přibližně hodinu a nutno podotknout, že jeskyně je opravdu moc hezká a rozhodně stojí za návštěvu. Při čekání na začátek prohlídky se můžete pokochat výhledem na okolní nefunkční (a přitom relativně nový) hotelový rezort a zamýšlet se nad tím, zda v tom má prsty EU a její dotační fondy či jde jen o nevydařenou investici.

Po prohlídce jeskyně jsem se přesunul do nepříliš vzdálené Zadielské doliny a vydal se na čtyřhodinovou procházku okolo. Cesta nebyla úplně z nejjednodušších, a tak mi po navratu (a vzhledem ke krátké noci) začaly docházet síly. To jsem vyřešil krátkou přestávkou v autě a pokračoval jsem do Košic. Tam jsem zašel na rychlé osvěžení (venku byla 35°C) do místního bazénu.

 

Den třetí: Košice – Cluj-Napoca (se zastávkou v Tokaji)

Borban az igazság. (Ve víně je pravda.)
Maďarské přísloví

Třetí den byla na pořadu cesta do Rumunska. Jednoduše jsem v Košicích vložil do navigace cílovou adresu a vyrazil jsem. Venku bylo poměrně horko, a tak jsem byl rád za klimatizaci v autě. Když jsem projížděl Maďarskem, párkrát jsem zahlédnul na cedulích vzdálenost do Tokaje. Když jsem touto vesnicí projížděl, neodpustil jsem si krátkou přestávku a nakoupil i pár místních vín.

Kdy pak tetřevi hon s lovci prohrají? Když tokají, když tokají.
Miloš Kopecký, Waldemar Matuška

Přátelství je jako tokajské víno; všude ho prodávají a nikde není pravé.
František Vymazal

Před překročením hranic s Rumunskem jsem chtěl vyházet z auta odpadky, které se tam za poslední dva dny nashromáždily, abych v případě kontroly na hranicích nedělal naší zemi ostudu. Jenže než jsem stihl začít vyhlížet vhodné místo k zastavení, už jsem podával občanku maďarskému celníkovi, který ji bez sebemenšího prohlédnutí předal svému rumunskému kolegovi a ten mi ji opět vrátil. Tím byly hranice překročeny.

Drobný problém nastal po překročení hranic, kdy obě strany silnice lemovaly nápisy Rovignette a já začal mít pochybnosti o tom, zda informace o bezplatných dálnicích, kterou jsem si před pár lety někde přečetl, je pravdivá. Nejprve jsem zvolil nápovědu publika a pokoušel se zeptat na nejbližší čerpací stanici – neúspěšně. Další nápovědu 50:50 (tedy nic nekupovat a jet) jsem raději vyloučil a přistoupil k příteli na telefonu. Informace o bezplatných dálnicích je sice správná, ale každé auto musí v Rumunsku mít zaplacenou silniční daň – pro osobní auta je to kolem 3€ na týden.

Prvních několik kilometrů v nové zemi jsem se snažil dodržoval předpisy. Potom, co mě předjelo několik aut, které by v Čechách mohly být považovány za veterány (nebo za vraky), jsem tuto snahu vzdal a po pár dalších desítkách kilometrů jsem už jel jako rodilý Rumun. To zahrnuje následujících pár pravidel:

  • Maximální rychlosti jsou brány jako doporučené – přes obce se jezdí mnohdy více než stokilometrovou rychlostí. To má sice určitý vliv na čas strávený za volantem, ale když podobnou rychlostí jedete kolem dětí, které si hrají na chodníku, nemáte zrovna nejlepší pocit. Na druhou stranu jsou na toto chování všichni zvyklí, a tak nikdo neskáče přes auta s pocitem, že na přechodu má přednost.
  • Zákazy předjíždějí jsou také spíš jen doporučeními (zvláště dvojité plné čáry). Obecně předjíždějí je velká legrace. Auta jsou za kamionem v těsné šňůře, a tak je výhled dopředu minimální. Když máte pocit, že v protisměru nic nejede, tak jednoduše podřadíte, přidáte plyn a vyrazíte. A když tam zrovna něco jede, tak se zase zařadíte zpátky za kamion. Žádnou nehodu ani vyloženě nebezpečnou situaci jsem za cenou dobu v Rumunsku na silnici nezažil.
  • Speciální kapitolou jsou kruhové objezdy. Jednak před vjezdem dáte blinkr na tu stranu, kam jedete (typicky: třetí výjezd = blinkr vlevo). Většina objezdů je dvouproudých – vnější pruh slouží k výjezdu nejbližším, maximálně druhým nejbližším výjezdem. Vnitřní pruh je na zbývající a naopak jím nesmíte vyjet nejbližším výjezdem. Když to náhodou uděláte, vysloužíte si krátké protroubení. Občas se mezi řidiči najdou jedinci, kteří jedou hodně riskantně, ale myslím, že jejich zastoupení je podobné jako v Čechách.

Po příjezdu do Cluje a prvním přivítáním jsme se s mou kamarádkou vydali na procházku po městě, kterou jsme zakončili večeří a rumunským pivem.

Den čtvrtý: Transfăgărășan

Cine vrea miezul, să spargă nuca. (Kdo chce jíst jádro, musí rozbít ořech.)
Rumunské přísloví

Vrcholem celého výletu byl sobotní výlet do středního Rumunska a průjezd legendární silnicí zvanou Transfagarasan  (vyslovuje se to „transfagarašan“). Alina vymyslela ještě pár zastávek po cestě – konrétně ve městech Alba Iulia a Sibiu. Ve městě Alba Iulia (český Karlovský Bělehrad – pravděpodobně z něměckého názvu Karlsburg) stojí za zmínku pevnost, kterou nechal postavit římský císař Karel VI. (v Čechách Karel II.) a je ve velmi zachovalém stavu.

Město Sibiu (česky Sibiň – pozor, neplést se Sibiř, ta je jinde :) ) je téměř v geografickém centru Rumunska. Je zajímavé především komunitou transylvánských Sasů, kteří ve městě dodnes žijí a mluví německy. Mimo to je v centru evangelická katedrála, ve které se dá po chatrných schodech vyjít až do věže, což se zážitek sám o sobě.

Po krátké prohlídce města jsme již vyrazili na vrchol celého roadtripu (doslova) – Transfagarasan. Jako uvedení této silnice přikládám krátké video z Top Gearu:

Na silnici je ve skutečnosti čilý provoz, nicméně pokud se řídíte podle výše zmíněných pravidel, dá se projet poměrně rychle (zvlášť dolů).

Po celé cestě nahoru jsou po stranách odstavená auta, která cestu nezvládla. Většinou mají problém s přehřátím motoru. Po cestě dolů dostávají na druhou stranu opravdu zabrat brzdy. Když jsme zastavovali ve spodní třetině, abychom si prohlédli nedaleký vodopád, pach spálených brzdových destiček byl cítit na několik metrů.

Na vrcholku hory (2034 m.n.m) je parkoviště, kde lze bez problémů za mírný poplatek zaparkovat a v okolí je několik restaurací a hotelů a spousta obchůdků se suvenýry.

Během celé cesty jsem měl na střeše auta kameru, ale jak už to bývá – paměťové karty buď selžou při prvním použití nebo nikdy – a ta v kameře zrovna selhala. Aspoň mám příležitost podívat se na Transfagarasan znovu a rovnou to spojit s nedalekou silnicí Transalpina, která vede ještě výš.

Den čtvrtý: Návrat

Čtvrtý den jsem strávil návratem domů. Po snídani jsem před desátou hodinou jsem vyrazil z Cluje a přes Maďarsko a Slovensko mířil k Praze. Cestou jsem si projel i centrum Budapeště, protože navigace si myslela, že je to centrem rychlejší, než po obchvatu – po půl roce jsem si tedy znovu prohlédl budovu parlamentu, která byla postavená jenom kvůli tomu, aby v nově vzniklém Rakousku-Uhersku mělo Uhersko také svoji velkou budovu (která by mohla konkurovat vídeňskému Hofburgu). Před šestou hodinou jsem parkoval v Praze a celou vzdálenost jsem tedy ujel za 8 hodin. Určitě to nebyla moje poslední návštěva Rumunska a rád se tam v budoucnu vrátím (a třeba i na víc dní).

Vrátit se tam, kde jste začali, není stejné jako nikdy nevyjet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>